Kdysi, to mi bylo ještě -náct, v Brně Husovicích, v jedné mladé rodině s miminkem a pejskem byla situace, kdy miminko pořád pláče, pes často podivně kouká a bezdůvodně štěká, atmosféra houstne. Jali se vyzkoušet moji návštěvu, co to udělá.
Na prahu bytu jsem málem ani nevešla dovnitř, měla jsem tam nepříjemný pocit, jako by byl vzduch plný miniaturních jehliček. Sedli jsme si v kuchyni a já zkusila kreslit. Moc jsem toho nenakreslila, začala jsem tužkou silou rozmachem automaticky bodat do papíru. Omluvila jsem se, že budu chvíli mimo, vzala hlavu do dlaní a zavřela oči. Pak jsem oči v duchu otevřela a rozhlédla se kolem. Nad námi stála paní, rozrušená a naštvaná. Ptala se mě, co to má znamenat, že jí nikdo neodpovídá, proč s ní bydlí, že ji ignorují, že jsem jediná, co s ní mluví. Vysvětlila jsem jí, že je už mrtvá. Jakmile jí to docvaklo, ve vteřině ji odnesli andělé směrem vzhůru, byla to velká síla světla. Já z bytu utekla podobně rychle.
Před domem mě mladá maminka dohnala, pamatuju si, že mi dala čokoládu a vysvětlila mi, že to je úžasné, co dělám, že mi to neřekla předem, ale že tam nějaká paní ubodala svého manžela.
Po nějaké době se mi donesla od společné známé zpětná vazba, miminko i pejsek klidnější, manželství lepší, atmosféra zachráněna.
