Duše. Co o ní víte? Já zjišťuju, že slovo duše je pro mnoho z nás takový jakýsi představivostí konkrétně poněkud neuchopitelný pojem. Mnozí nevíme, jak vůbec vypadá, nebo dokonce jak vypadá ta naše.
A kdy se duše vtěluje? Při početí? Po třetím měsíci těhotenství? U porodu? A jestliže existuje inkarnace, jak to teda probíhá? A kde ta duše je, celý život v těle? Nebo si někam i odlítává?
A jak je možné, že někde někdo straší mnoho desítek let a přitom už je inkarnovaný dávno jinde? Jak to, že s některým duchem jde mluvit a usiluje o kontakt a jiný duch se jen zjevuje, nevidí, neslyší? A to je ta duše ten duch, co tam chodí? A už se nikdy nemůže inkarnovat, když tam zůstal?
A co teprve ty střípky duše, co o nich pořád píšu a mluvím 🙂 Jak je možné, že jste v těle tady a teď, a přitom vám chodím u Prosvětlení vyzvedávat střípky vaší duše třeba do starověké Mezopotámie, ať jste kompletní? Jak je to všechno vůbec možné?
Z pohádek víme, že o duši jde především – peklo se rádo upisuje o to, aby mu duše propadla a rádo nám zde jako protiváhu dopřeje mnoho materiálních a světských radostí a bohatství. Ale jinak toho zase tolik nevíme.
Především začnu tím, že člověk je mnohovrstevnatá bytost, duše není jen jedna bublinka energie, kterou můžete jednoduše lokalizovat a řešit, kdy se vtělí. Tak jednoduché to není. Popíšu pouze to něco málo, co praxí vnímám, kam chodím, co vidím, co je mi dovoleno nahlédnout, nenárokuji si právo na dokonalost ani na jedinou absolutní pravdu.
Duše sídlí na více úrovních, je to energie. Vše je tady a teď, ale pro lidskou mysl je jednodušší pojmenovávat to místně, takže budu říkat „nahoře“, čímž myslím „v té nevtělené části duše“, a „dole“, čímž myslím „v té vtělené části duše“. Nahoře, kam chodím, má duše velké prostory. Nachází se tam třeba databáze všech prožitků zdola, tam chodím mezi spoustou záznamů a můžu vytáhnout, který si potřebujeme prohlídnout, můžu třeba vyhledat všechny minulé životy, v nichž se objevilo např. přejídání, najít, kde a čím začalo a dále s tím pracovat, atd atd.
Tady dole duše má taky více částí, více energetických vrstev, je fyzická část, emoční část. Tak a jsme u té emoční části duše, tu vnímám, že ta se často tříští. Když prožijeme něco traumatického, třeba dojde k vraždě, kousek emoční energie duše často zůstává v tom okamžiku, vydělí se. Říkám jí střípek a je možné ji vnímat jako ducha, co se zjevuje a většinou nic moc si s ním nepopovídám, je to prostě někdo, kdo uvízl v té emoci, v tom místě a čase. Ta emoce ho zcela pohlcuje, pořád mi říká třeba jen „To není možné jak je to možné?“ (vražda), nebo mi opakuje „Nebudu šťastná, nikdy nebudu šťastná!“ (sebevražda). Je to emoční část duše, nemá rozum. Neví, že už umřela, když jí nikdo z kolemjdoucích lidí neodpovídá na pozdrav a nikdo ji nevidí. Nedojde jí to, nemá totiž schopnost myslet, nemá jak si to logicky odvodit. Často vám způsobí husí kůži, negativní atmosféru domu nebo štěkání psa a nebo pocit chladu při exkurzi na zámku. Nebo je to zjevení vojáků, co projdou okolo vás v lese na místě, kde jich mnoho zemřelo při nějaké bitvě.
Pak je energetická část duše fyzická, ta se taky může za zajímavých okolností někde zatoulat, nedávno jsem si část té svojí vyzvedla v Egyptě v pyramidě, kde jsem měla právě i fyzický střípek duše, mumifikace toto rituálně duši tehdy dělala.
Je to opravdu široké a obsáhlé téma, ještě jsem ani nezačala psát a už je dlouhý článek. Pokračování příště 🙂
Krásný den, M
