Jednou ráno jsem vstala zas jako by mě přejel parní válec, první myšlenka po mojí klasické ranní radosti, že jsem teď a tady v těle na světě, byla „KAFE!“
A pak mi došlo, že jsem na něm fyzicky závislá. A to teda rozhodně nechci být. Tak jsem se rozhodla že to ne a přestala jej pít. Toto umím nastavit, když jsem před lety kouřila krabičku denně (to je přiznání, co? Au!), tak jsem přestala ze dne na den. Prostě hotovo, nastavila jsem si to, vyřízeno, a bylo to a vydrželo to bez jakýchkoliv fyzických projevů.
Jenže teď to kafe. Jeden den, druhý den, hlava bolí. Co teď, že jo, jak tomu tělu pomoct? Šla jsem se setkat s anděly a koumala, kde je potřeba něco opravit. A pak mi to došlo, já se zapomněla sejít s Bohyní Kávou. Sešla jsem se s ní a omluvila jsem se jí, že jsem zneužívala její tělo pro své pohodové obohacení a ranní nakopnutí se. A ona se na mě mile usmála a odpustila mi. A navíc mi vysvětlila, že to je v pohodě, že když mi to udělá radost, že kávu můžu dál pít, když to bude pro radost a svobodně.
Tak jsem zase začala pít kávu, ale už mě hlava nebolí, když si ji nepřipravím.
Mávám od šálku kafe, Vaše Miriam
